2 měsíce v Anglii, 1 měsíc do narozenin!

Za chvíli jsou tu moje i maminčiny narozeniny. Dokonce pro ní mám i překvapení. A není to nic obyčejného a levného!

S Herbiem v parku
Ou jé! Ve čtvrtek to budou dva měsíce, co jsem opustila půdu České republiky. Po prvních pár dnech v Anglii by mě nenapadlo, že nakonec budu obývat kraj Londýna, a že budu tak šťastná! Lara a Steve jsou prostě skvělý! Ano, budu vám to cpát v každém článku, protože tak skvělé host parents má opravdu jen hrstka Au Pair. Ale přála bych je všem :)
Co se tedy od minulého týdne vše událo? Do neděle jsem se flákala a prakticky nevyšla z domu. Vždy jen na hodinu s Herbiem do parku a nebo si tam sednou s Luckou. Sice jsem v sobotu chtěla jet do Watfordu, ale jak říkám - obchodních center už mám dost. A tak jsem zůstala celý den v posteli, hrála jsem si na počítači a vymýšlela narozeninový dárek pro mamku! 

Koukám na všechny ušetřené peníze na svůj iPod nebo iPad. Opravdu to potřebuji? Odpověď je jednoduchá - ne! A tak jsem najela na stránky wizzair.com a našla si let domů. Hrozně dlouho jsem to promýšlela a prodiskutovávala se ségrou a taťkou na skypu. A je to jasné. Nebudu majitelka iPadu ani iPodu, ale poletím na svůj a maminčin narozeninový víkend domů. A to bude to překvapení, protože ona o tom neví.

Skype s babčou, která také nic netuší :)

Už to mám všechno přesně vymyšlené. Poletím 24. října, na své narozeniny večer z Lutonu a do Prahy přilítnu pět minut před půlnocí. Tam mě vyzvedne taťka se ségrou a pojedeme k němu do Plzně, kde přespím. Jelikož o tomhle víkendu vím jenom já, taťka a ségra, tak dopoledne udělám přepadovku babi, zůstanu tam na oběd a ve 14:00 budu čekat u mamky před prací, obvázaná mašli. Joo, Happy Birthday, mom! Večer udělám přepadovku svým kamarádkám, v sobotu budu s mamkou, zajedeme k babi, večer asi zajdu na chvilku na koncert a ještě musím stihnout kafe s Mončou a Anny. No a v neděli večer zase poletím zpátky do Anglie, abych mohla v pondělí pracovat. No řekněte, není to skvělý narozeninový dárek?

Pravidelná dávka Latté a sandwiche
Včera jsem to všechno říkala Stevovi a Laře, protože bych potřebovala dva dny volno (celý pátek a neděli ráno), a že si je klidně napracuju dopředu! Lara se mi vysmála do obličeje, jestli si dělam legraci, že mám narozeniny a že ten pátek mi volno dají. Akorát musím vše stihnout ve čtvrtek, aby to tu měli na víkend čisté. No, nejsou užasní?

V neděli jsem byla na večeři v Československé restauraci v Londýně! Já vám řeknu, že jíst k večeři knedlo, zelo, vepři bylo naprosto boží! Fakt jsem si na tom strašně pochutnala a poznala spoustu dalších Čechů, kteří žijí v Londýně a okolí. Seděli jsme tam až do zavíračky a já dorazila domů kolem jedenácté. 

A to je asi tak vše, co  se za ten týden stalo. Ještě jsem si vlastně dobarvovala vlasy, takže jsem konečně zase 100% rudovláska. A teď se chystám udělat oběd a vyrazit na chvilku ven. Je tu dneska opravdu nádherně, tak si musím toho sluníčka trochu užít, než zase začne pršet.

Mějte se famfárově,
Marky



Můj život v Anglii

Už je to týden, co jsem nic nenapsala. Není to tím, že by se nic nedělo, ale tím, že jsem líná. Moje lenost už dosáhla 100%!


Naposledy jsem si vám tu stěžovala, jak strašný den jsem měla. To byla středa. Hned další den, čtvrtek, jsem z těch schodů spadla znova. Au. 
V pátek byl výplatní den a víkend jsem strávila v obchodních centrech, kde jsem půlku toho, co jsem si ušetřila utratila. Ale alespoň už mám nové boty, legíny, tričko a tepláky. Ještě koupit ten kabát a šálu a už jsem pomalu vybavená na zimu! Yay!

Taky vám musím říct, že můj vztah s touhle bláznivou rodinkou se pořád jen lepší a lepší. S Larou (host mom) si povídáme stále častěji a dokonce už řešíme drby z našeho městečka. Vždycky za mnou nadšeně přiběhne a tu radost v jejích očích, když mi může říct, co tahle Au Pairka provedla a co tahle její kamarádka řekla bych vám přála vidět.

Moje angličtina se pořád jen lepší a lepší. Už si 100% věřím. Když chci něco říct, tak to prostě řeknu a dokonce si začínám při mluvení uvědomovat chyby a rovnou se opravuji. Je to radost vidět po měsíci a půl takový pokrok. Myslím, že je na čase vyndat knížku od Murphyho ze skříně, protože se s gramatikou chci dostat zase o kousek dál.

Moje narozeniny se blíží. Od úterý za měsíc budu slavit své druhé kulatiny! Minulý rok jsem vyšilovala, jak nechci, aby mi bylo devatenáct a letos se na ty narozeniny docela těším. Ani nevím, proč se tak těším. Nebudu se svými nejbližšími. Dárek si budu muset taky nadělit sama. Zatím čekám, až Apple představí své nové produkty (snad 15. října!) a asi si nadělím iPad. Pořád váhám, protože se mi strašně začal líbit iPod touch (5th generation, yellow).

Můj život je konečně jiný a mám ho radši. Tou největší změnou pro mě bylo, že se po letních měsících nevracím do školy. Pracovat jako Au Pair není sice kdovíjakká práce, ale rozhodně vás to v životě trochu kupředu posune. Člověk má šanci zažít život v jiné zemi, vydělá si, osamostatní se, naučí se pořádně cizí jazyk a pak se dostane na rozcestí, kde si musí vybrat jestli se vrátí zpět do své země a nebo zůstane.
Sice na tom rozcestí ještě nejsem a dalších x měsíců nebudu, ale když se podívám dopředu, tak sebe v Čechách nevidím. Takže pokud tady seženu normální kvalitní práci a budu schopná začít žít úplně sama, proč ne. Jsem pro tu zůstat!

Snídaně; zásoby Nutelly; nedělní hostina; grilujeme s Lolou!
V pondělí jsem si koupila letenku zpět do Anglie. V sobotu 21. prosince sednu do autobusu společnosti Student Agency a budu celá natěšená na příjezd domů, do své rodné Plzně. Dva týdny budu mít na to, abych strávila svátky se svými nejbližšími a v sobotu 4. ledna poletím zpět do Anglie. Těším se, až všechny uvidím. Až strávím 4 dny s Ilou, půjdu na oběd s dvojčaty a nebo si sednu do CrossCafé s Anny a Mončou! Taky musím zajít na kafe s Terkou a vidět konečně mého nejmenšího bratránečka, který v prosinci oslaví 1 rok! Jak ten mi chybí!

Už se těším na listopad. Vlastně na konec listopadu. Přijede mi kamarádka z Čech, dvě noci budem na hotelu, pak jdeme společně na koncert Imagine Dragons a dvě noci bude spát tady. Musím jí provést po Londýně a celkově vymyslet, co vše musíme vidět. Aspoň někoho z Čech tu na chvilku mít budu!

Zítra jdu zase do banky, takže pokus o založení účtu č. 2 578 .. Už mě to nebaví. Tak snad mi ho konečně založí! Držte palce!!

Přeji vám dobrou noc
Vaše Marky



The worst day EVER!!

Neuvěříte mi, co všechno se mi dnes stalo. I článek na blog o tom musím napsat .. 

Den Blbec! Ano, asi tak bych dnešek nazvala. Vstávat se mi ráno nechtělo, ale stejnak jsem se přemluvila a už v 7:20 byla na nohách. Sešla jsem dolů, vypnula ten strašně příšernej alarm, zapnula v kuchyni televizi a šla zase nahoru pro Sisi. Už od pondělka chodí do školy (děti jdou tady do první třídy ve 4 letech), tak si teď připadá hustě a machruje na mě! Nejdřív na mě hulákala, že jsem zapomněla Host mom připomenout, ať koupí Coco Pops a kvůli mě teď musí jíst Cheerios. Tragédie, to vám povím! Pak jsem jí pět minut připomínala, ať si na sobě nechá zelenou utěrku, protože se jinak pokydá a jiná školní uniforma vypraná už není. Vztekle jsem zelenou utěrku odhodila a zvýšeným hlasem řekla: "Jestli budeš mít mlíko na tý uniformě, tak si mě nepřej!!" Co myslíte? Mlíko bylo na uniformě do pěti sekund a Sisi se začala brečet, že nechtěla a že se opravdu snažila. V tu dobu už jsem jí nevnímala a odešla obléknout dvouletou Lolu. Ještě, že je takové sluníčko, které mi zlepšilo náladu.

Dopoledne jsem převlíkala postele a utírala prach v horním patře. Hotovo jsem měla už okolo desáté hodiny a tak jsem myla okna. Po jedné z miliona cest ze schodů jsem uklouzla a sjela si ty schody až dolů. Krásně hlavou o schod a malíčkem o kus dřeva. Tak jsem chvíli odpočívala a pustila se zas do mytí oken. A do toho přišla dolů Lara a jelikož jsem opravdu už neměla, co dělat, tak jsem mohla o půl hodiny dřív skončit. Yay!

K obědu jsem si chtěla udělat fazole s těstovinami, ale jelikož byly v konzervě, tak jsem se do pěti sekund pořezala a krev byla naprosto všude. Do teď jsem to pořádně nezastavila.
Tak jsem se vším praštila a hladová si šla umýt hlavu, abych mohla vyrazila do Stanmoru. Včerejší zakládání bankovního účtu nedopadlo moc dobře, a tak jsem sebevědomě s dopisem od Steva jela do banky. V Lloyds semnou paní vypisovala účet deset minut a nakonec mi řekla, že je jí líto, že jí to nejde. Tak se jí ptám, co mám dělat a ona mi odpoví: "Zkuste jinou banku."
Obešla jsem tedy další tři banky a nikde mi bez oficiální proof of address účet nezaloží. To znamená, že teda budu muset jít na úřad a zažádat si o National Insurance Number a pak až jít do banky si založit účet.  Byla jsem zase vzteklá neuvěřitelným způsobem, vykoupila půlku Sainsbury a jela domů.


Přijdu domů a bordel naprosto všude. Pracovat mám až od pěti, tak co bych se namáhala. Lara i s dětmi odjela a já si uklízela skříňku nad postelí. Vůbec netuším jak se mi to povedlo, ale praštila jsem se zase do hlavy. V tom mi už, ale vytryskly slzy, protože to byla taková bolest! A tak jsem povysávala, povytřela, vykoupala děti a teď ležím v posteli a píšu tenhle článek. 

Komu se v jeden den povede spadnout ze schodů, říznout se, praštit se do hlavy a nakonec vám 4 banky zamítnou žádost o založení účtu?! Asi nikomu. Chci si udělat čaj, ale bojim se, že bych se třeba opařila ..

Zítra večer mám babysitting, tak přijde kamarádka na návštěvu. Neviděla jsem jí 24h a už mi hrabe! Koupila jsem nám brambůrky a pustíme si asi film Warm Bodies :)

Snad jste měli lepší den než já!
Marky

Tohle bych asi měla říct host rodičům před 'Good Night':
Budu ve svém pokoji, naprosto potichu a předstírat, že neexistuju.







Oh London, my lovely London!

Člověk jednou fňuká, že ještě nebyl v Londýně a pak je tam dvakrát v jednom týdnu. A pravděpodobně tam pojede tenhle týden ještě jednou!

Homesick je pryč a Marky je zase šťastná. Věřte mi, že tak náladový jako já být opravdu nechcete. Jeden den brečím, že si semnou nikdo nepovídá a teď si semnou zas povídají až moc. Dobře, nebudu si stěžovat. Chce to taky jednou optimistický článek! 


V pondělí jsem konečně byla v Londýně a tak jsem navštívila Leicester Square, Piccadely Circus a slavnou Oxford Street. Procházela jsem tam večer s kamarádkou, takže nádherný pohled na vše  co bylo osvícené. Vážně jsem si to moc užila. A včera jsem byla v Londýně sama. Kamarádka mi přivezla Granko a Paralen. Ach, jak já miluji české Granko! 
Převzala jsem si Granko a Paralen a jela jsem zpátky do Harrow, kde jsem se zastavila v shopping centru. Nepsala já jsem v neděli, že do žádného centra nechci?! No přešlo mě to nějak rychle teda.

V H&M jsem si koupila úžasný svetřík a v WHSmith knížku - English Grammar in Use od Raymonda Murphyho. Jazykové školy tady stojí strašné peníze, tak jsem se vrhla do samoučení.


Piccadely Circus a ulice u Aldgate
Jinak jste chtěli víc z mého Au Pair života. Tak dobře. V pondělí jsem pracovala jen dopoledne, protože celé odpoledne a večer jsem strávila v Londýně. Pondělí je den kuchyně a praní. V úterý je den koupelen a odpoledne jsem hlídala dvouletou Lolu. Tak jsem si hrála s Lolou, přijeli zahradníci, udělali nám zahradu a já jim nezaplatila, protože jsem neměla peníze a ani jeden z host rodičů doma samozřejmě nebyl. Tak zahradníci dodělali zahradu a odjeli s tím, že si pro money přijedou další den. Ještě pořád si pro ty peníze nepřijeli :D


A včera byla středa. Den převlíkání postelí, utírání prachu a praní. No, obzvláště včera jsem s těmi peřinami docela válčila. Peřiny máme jak ve filmech. Oba rodiče mají jednu velkou dohromady. Nesnášim to povlíkání! A já mam taky obrovskou peřinu pro dva. Možná si říkáte jak se mam, ale je pod ní strašný vedro, je těžká a nemam jí ráda. Dokonce jsem byla tak vytočená, že jsem si tu peřinu položila na zem a vlezla jsem do ní, abych konečně ten roh dostala tam kam patří!


A to je vše, co jsem od pondělí zažila. Opravdu se nic převratného neděje. Užívám si to tu a mám se skvěle. A navíc mě strašně těší ty vaše milé komentáře. Mam z nich pokaždé strašnou radost a nikdy mě prostě neomrzí. Pokud máte nějakou otázku, připomínku nebo speciální přání o čem bych měla psát - sem s tím!



Vaše Londýňanka Marky

It's so hard NOT to be homesick

Přijdu si strašně opuštěná. Jsem přesně 1 224 km od místa, kde jsem 19 let žila ...

Pro lepší efekt utrápeného článku si můžete pustit mou
oblíbenou písničku z mého oblíbeného filmu.

Zítra začínám svůj šestý týden ve Velké Británii. Přijde mi, že sem pořád na místě a nedělám nic nového. Nákupní centra už mě omrzují a tak v sobotu chci vyrazit do centra Londýna. Musím vidět něco jiného než nákupní centrum! Snad mi bude přát počasí alespoň.

Dneska nečekejte nějaký optimistický článek. Mam zvláštní náladu. Ještě odpoledne jsem si v hlavě skládala věty, které sem napíšu a najednou jakoby mi je někdo vymazal z hlavy a já nevím, co psát. Jak říkají v anglicky mluvících zemích, She's just homesick! (Jenom se jí stýská).


Skype se Sušenkou, ségrou a mamkou.
Mám v ČR tolik skvělých lidí. Na prstech jedné ruky bych je spočítat nedokázala. Jsou to ti nejbližší přátelé, které mám. Dvojčata, Monča, Anny, Ila, Terka, Tomík a Berky. A pak samozřejmě moje rodina na kterou jsem si celou pubertu stěžovala. Ale až teď mi došlo jak mi všichni strašně chybí.  Najednou jsem zjistila jak jsem na ně fixovaná. A už jsem nikoho z nich 6 týdnů neviděla .. 6 týdnů, celá věčnost. 

(Ne, obrazovka na notebooku se opravdu nedá počítat jako 'vidět někoho'. Jsou v kuse rozmazaní a jediné co se opakuje je: "Vůbec tě neslyším, seká se to." "Řekni mi to ještě jednou." "Nefunguje webkamera.")

A pak jsou tu ti moji internetový přátelé, kteří jsou pořád semnou. Povzbuzujou mě, čtou tenhle blog a píší mi milé věci, kterých si nesmírně vážím. Ani netuším jestli někdo z těch pár nejbližších tohle čte. Přijde mi, že už nejsem tak zajímavá, když se mám dobře. Přeci jen to nejhorší mám (snad!) za sebou už.

Chtěla bych, aby si Lara semnou víc povídala. Nebo Steve. Aby přišli a trochu si mě všímali. Jsem jen jak obyčejná uklízečka. Navíc mi přijde, že absolutně nemám právo si na cokoliv stěžovat.

Mám se skvěle. Z kuchyně mohu jíst co chci, žiju v podmínkách, o kterým se některým může jen zdát. Mam tu pejska, který mě miluje, ale mě stejně chybí můj maličký bílý smetáček, kterého moje maminka pojmenovala Laky a já mu stejně pořád nadšeně říkám Sušenko. A můj králíček Maxíček. A maminčino obejmutí, tátovo rýpání, ségry věčně načuřenej výraz .. Je zvláštní jak vám najednou chybí naprosto všechno, co vás tolik let iritovalo.

Můj bilý smetáček Lakoušek alias Sušenka.
Nemam ráda svůj starý život v Čechách a miluju tenhle nový. Nechtěla bych odsud odjet, ale na druhou stranu bych se chtěla vrátit. A pak že prý vím, co chci. Vím to! Chci bydlet v Británii a mít všechny nejbližší u sebe!

Potřebovala jsem se z toho jednoduše vypsat. Srovnat si to v hlavě a jít v klidu spát. Snad teď mohu vkročit vesele a s prázdnou hlavou do toho šestého týdne.

Vaše utrápená Marky