Insomniac

25. února 2014 0:33
Už zase nemůžu spát. Vůbec nevím, co se to semnou děje, ale zítra mám schůzku v bance, takže tam pravděpodobně usnu na stole a účet mi neotevřou. Já už chci nakupovat na internetu bez toho, abych se musela pořád někoho ptát, zda mi to koupí a já mu mohu dát peníze!

Zkouším právě přírodní balzámy na rty od EOS a musím vám říct, že tu věc nepustím z ruky. Takže bych si ráda objednala celou sadu. Je to skvělý, strašně dobře to hydratuje rty a hlavně to nádherně voní. Mám zelený Honeysuckle. A chtěla bych strašně vyzkoušet jahodu!

Poupravila jsem blog jak jste si mohli všimnout. Všechno jsem nechala opět ve fialové a doplnila jsem pár infa o sobě (About me). Trošku jsem to vylepšila. Ještě pár úprav určitě bude jen co najdu chvilku času.
(Což je vtipné, jelikož mám celou noc jestli do hodiny neusnu.)


25. února 2014 13:09
Překvapivě sem neusnula až do nějakých dvou hodin. A ráno se mi překvapivě nechtělo vstávat. Vůbec nemam tušení jak jsem přežila dnešní dopoledne, ale už sedím v Costa Caffe a užívám si svoje large cinnamon latte. SAMA! Stala jsem se strašně anti sociální v tý Anglii. Vůbec mě nebaví poslouchat problémy druhých lidí. Všichni máme problémy a starosti, jen ne každý o nich pořád mluví. Já se chci bavit a užívat si. Jako v sobotu.

Musím zajít do Primarku a koupit si alespoň něco malého co mi udělá radost. Přijde mi, že mi za chvilku bouchne hlava. A to počasí je fakt šílený. Jeden den je nádherně, 14 stupňů a druhej den je zima a prší. A pak se všechno zase během hodiny změní a svítí sluníčko. Než jsem dojela do Watfordu, tak pršelo a teď právě svítí sluníčko. A já chtěla jít běhat, ale kvůli tomu dešti jsem nešla. Ach jo ...

Co se Lary týče, tak je všechno pořád stejný. Jak na horské dráze. Dopoledne je protivná, odpoledne jsme nejlepší kámošky, večer mě ignoruje. Asi sem si už zvykla. Naučila jsem se od ní věci nebrat osobně protože ona nejdříve mluví a pak přemejšlí. Fakt to bylo jenom o zvyku a umět vypnout mozek, když začne mluvit. Asi se mi to povedlo!

Steve je nemocnej a holky jsou holky no. Zlobí, ale zvláště poslední dobou je mám fakt ráda. I jsem ležela v posteli před pár dny a představovala jsem si sama sebe za dva nebo tři roky. A pak jsem si představila svoje dvě malý holky za dva nebo tři roky. Sienně bude táhnout na 8 a Lole bude neuvěřitelných 6 ..je strašně těžký si to představit. Až jednou budu mít svoje děti,  tak si musim s nima užívat každičkou chvilku, protože rostou strašně rychle!
A taky by mě hrozně zajímalo jestli svoje host děcka ještě nekdy potom uvidím. Už přemýšlím jako bych měla za chvilku odjet a já tu mám před sebou ješte 219 dní tady. 219 dní!!

Absolutně nemam tušení proč jsem si s sebou brala noťas, když jsem to tu celý naťukala do iPadu. Ono se na tom píše docela rychle, když se s tim člověk naučí. Akrát mam strašně těžkou kabelku. Ok, mizím do Primarku a H&M si něco koupit a pak do banky. Snad mi konečně po 7 měsících v UK otevřou účet!

25. února 2014 16:11
Neotevřeli. Zase. A už to zkoušet nebudu. Důvod? Moje host rodiče nemají účet u Lloyds, takže mi ho otevřít nemůžou. Mají účet u Halifaxu, ale tam mi ho neotevřou, protože Česká republika neni u nich v nějaký blbině. K Barcleys potřebuju NIN a NationalWide jsem taky zkoušela. Vzdávam to. Všechny Au Pairky v Británii účet mít můžou, jen já ne.
Takže jsem vytočená odešla si koupit něco na sebe. Nic se mi nelíbilo, tak jsem si pořídila sérum na řasy a nějakej šampon.  Pořád jsem naštvaná.





Sobotní výlet k moři!


Nejsem normální. Od včerejška vím, že v sobotu jedem s kamarádkou na výlet k moři, a že vstávám v 7:00, abych kolem osmé mohla odcházet z domu. „Musím jít spát brzo!“ opakovala jsem si celý pátek. Ha ha ha, to bych nebyla já totiž! 

K večeři jsem si objednala pizzu a koupila střední flašku coca-coly. A jelikož se snažím žít zdravě, moje tělo už přes měsíc neví, co je to pořádná dávka kofeinu. Nalila jsem si colu do skleničky, snědla k večeři pizzu, dokoukala Alenku v říši divů a v 22:10 zalehla do postele. Usnula jsem.
Za hodinu jsem se probudila. Překvapivě vyspalá. Koukala jsem do stropu asi 30 minut. Pak jsem to vzdala, došla si na záchod a pustila si televizi. Myslela jsem totiž, že mě to uspí. Neuspalo. 

Půl jedné – koukám na pohádku Auta. Vzdávám snahu usnout a beru iPad do ruky. CHYBA! Tak sem hrála Plants vs. Zombies 2 a po hodině jsem se dostala přes level, se kterým jsem dlouho zápasila. Nadšení!
Kouknu na televizi a Auta už skončily. Pfff .. Vypínám všechno a jdu se snažit usnout. Nepovedlo se .. Úspěšně jsem civěla 45 minut do stropu a přemýšlela nad kravinama. Následně jsem svůj boj zase vzdala a ve tři hodiny jsem si pustila Dobu ledovou. A abych nezapomněla, hrála jsem u toho na iPadu.
Venku zpívají ptáci. „Shit, kolik je asi hodin?!“ divím sem. Doba ledová  už dávno skončila. Vyděšeně zvedám mobil – 5:55 … Néé! ZA HODINU VSTÁVÁM!

První fotka novým foťákem

Tak jsem si dneska zajela do Watfordu otevřít účet v bance a skončila jsem s novým foťákem. (A překvapivě zase bez účtu) KONEČNĚ mohu řádně dokumentovat svůj Au Pair pobyt v Londýně! Bude mi chvilku trvat než si na něj zvyknu a naučtím se s ním. A už zítra jedu s kamarádkou na celodenní výlet k moři! Přesněji do Southend on Sea, takže budu mít příležitost se s ním naučit. Těšte se na fotky! Pořádný článek napíšu zítra večer nebo v neděli :)


Instagram #4

Nafotila jsem zase pár fotek. Tentokrát nejsou všechny jenom z instagramu, přidala jsem tam pár i z víkendu. A už v úterý si jedu do Watfordu pro nový foťák, takže čekejte daleko více fotek! Taky jsem myslela, že se vypíšu ze vzteku, ale nějak jsem se s tím vypořádala sama. Určitě vám v týdnu napíšu, co se mi o víkendu stalo. Teď už letím do postele, ať nečerpám síly na nový týden! A od 3. března začínám běhat, musím si o víkendu koupit něco kam narvu mobil nebo mp3! Na svém běhacím playlistu zapracuji v týdnu!
Enjoy and see you later!


Sobotní den strávený na letišti!

Nemam tušení, co by vám takhle fotka měla přinést do života.
Asi to, že moje krásné vlasy vyžadují velkou péči :D
Dnešní (16.2.) nádherné počasí. Že by první jarní den?

Bydlím v nejvíc cool ulici!

Zase sobotní výprava na letiště. Čekali jsme na letadlo z Dubaje a Los Angeles!

I AM GONNA TRAVEL IT ALL! ♥


Kterak se mi plány zase změnily

Měl to být nudný víkend doma. Chtěla jsem totiž ušetři co nejvíc peněz jsem mohla. "Vždyť už za chvilku pojedu domů ..." říkala jsem si v pátek. BUM, je pondělí a já zůstávám v Londýně do 29. srpna!

V pátek jsem končila o hodinu dřív a stejnak jsem toho moc po baráku neudělala. Chtěla jsem strávit páteční večer sama doma, v depresi se zmrzlinou a filmem v televizi. Nakonec jsem jela na Eastcote za Markét, kde jsme vypily dvě flašky vína a já nalitá posledním metrem jela domů. Domů jsem dorazila něco po jedné hodině ráno a místo toho, abych zaalarmovala barák na noc a potichoučku odlezla do svého pokoje jsem alarm spustila a celý dům začal v 01:20 houkat jako blázen.
Nepíte víno a nezkoušejte alarmovat dům! Nakonec se mi alarm podařilo nějakým záhadným způsobem vypnout, zaalarmovat dům na noc dobře a potichu jsem odlezla po schodech do svého pokoje. Jak jsem padla do postele, tak jsem se ráno probudila.

Sobota
Měla jsem jet do Londýna, ale bylo mi strašně špatně ráno a navíc pršelo jak blázen, tak jsem to zrušila. Maximálně jsem chtěla zajet do Watfordu a sednout si s iPadem do Costy na kafe. Do Watfordu jsem nakonec jela a vyhýbala se dvěma Au Pairkám, které jsem zahlídla a nechtěla jsem se s nimi vidět. Tak jsem se proplížila do Costy, kde jsem si dala kafe a paniny. Později se ke mně připojila kamarádka a nějací její kamarádi a nakonec jsme tam zkejsnuli, až do šesti hodin.
Spodní Watford byl kompletně zatopený (divit se nemůžeme, když tu prší už asi 2 týdny v kuse a vesele prší dál), takže autobusy jezdily opravdu zvláštně. Nakonec se mi podařilo dostat se domů na babysitting VČAS! Překvapivě.
A jak jsem bejbáčovala a depkařila pořád, tak jsem si nějak uvědomila, že už mi zbývají jenom 4 měsíce a pojedu domů. Celá naměkko jsem odlezla do Loly pokoje a byla tam s ní mezitím co ona roztomile pochrupkávala. Nakonec jsem dokoukala 'The Notebook' a usnula.

Neděle
Stála jsem nachcípaná, chrchlam jako kdybych měla tuberák a začínalo mě ZASE pobolívat v krku. I přes to všechno jsem nakonec jela do High Wycombe za kamarádkou. Ještě před tím, než jsem ale opustila dům jsem měla vážný talk s Larou. Bylo mi oznámeno, že budu muset odjet už v dubnu. Začala jsem panikařit, protože do dubna nestihnu našetřit tu sumu peněz, kterou potřebuju.
Strávila jsem 11 hodin přemýšlením o tom co budu dělat. Měla jsem dvě možnosti:
a) Odjet v dubnu a půl roku v Čechách pracovat (a to bych si ani nevydělala ty peníze co tady určitě)
b) Zůstat tady s nimi do konce srpna, posunout všechny plány a jet s nimi na dovolenou

Po celodenním přemýšlení možnost b) vyhrála. Zůstávám tady do 29. sprna! Nevím jestli jsem z toho nadšená, ale při představě, že budu muset pracovat půl roku v Čechách se mi dělalo špatně. A při představě, že tu budu ještě 6,5 měsíce mi taky nebylo zrovna nejlépe. Člověk se holt prostě musí s některýma věcma smířit a překousnout je.

A tak od 15. sprna do 23. srpna letíme všichni na Malorcu k nějakým jejich známým do apartmánu. Nejsem z toho nadšená, protože to bude pracovní dovolená, ale holky nadšené jsou. Prý budeme pořád plavat v bazénu! Doufám, že se tam alespoň vyspím. Nakonec i svůj pokoj bych mít měla. A musím si pořídit ten foťák, protože to bude moje jediná činnost tam mimo hlídání holek. No uvidíme, třeba to nakonec bude fajn ..

A ještě jsem tedy vyjednala týden dovolené v červnu, tak pojedu domů se podívat a užít si trochu českého slunce! A moje USA se musí tedy odsunout na listopad/prosinec tohoto roku.

Marky

Depression.

Nechápu to, vůbec tomu nerozumím. Jak MŮJ blog může navštěvovat každý den okolo 200 lidí?! To je strašně moc! Proč? Jste skvělý lidé. Dneska se mi zdál zajímavý sen. Seděla jsem na letišti a psala na iPadu článek jak za pár hodin budu v Americe. Strašně se těším, až na tom letišti budu sedět doopravdy a psát článek na iPadu jak za pár hodin budu v Americe. Dává to smysl?!

Ono je to sice až nejdříve za 6 měsíců, ale to uteče strašně rychle. On život utíká hrozně rychle, když víte jak naložit s časem. Plánuji si víkendy dopředu a pak se nestačím divit.
Tento víkend strávím v Londýně, příští víkend už bych si ráda pořídila foťák a další víkend už je březen. A pak, že se ten čas táhne!

Předevčírem jsem s kamarádkou Ilou plánovala náš výlet v létě. Už minulý rok jsme chtěly vyrazit na road trip, ale nějak se nám nakonec nepoštěstilo. A tak jsem přišla s nápadem, že bysme to mohly tento rok zrealizovat. A to znamená, že nešetřím jenom na Ameriku. Teď šetřím i na nový foťák a dovču v Itálii. Yay!
Bude to super. Půjčíme si auto a pojedeme do Itálie k moři. 3 noci v hotelu, užívání sluníčka, navštívení zábavného parku a zase užívání si sluníčka a moře. Těším se na to, strašně moc! Už jsem moře neviděla tři roky! (Pokud tedy nepočítám to modrou louži mezi Francií a Británií, kterou jsem viděla z letadla hned několikrát za posledních 7 měsíců.

Čtu knížku The Fault In Our Stars by John Green a musím vám říct, že u toho budu za chvíli brečet. A o filmu, který bude v létě v kinech vůbec nemluvím. Probrečím ho od začátku do konce.
A celkově bych pořád brečela, mam strašnou depresi. To bude tim Valentýnem příští pátek a mým "forever alone" stavem. A taky tím, že už jsem týden a půl nemocná a nemůžu se toho zbavit. Spíš je to pořád horší a horší. Musím si zajít k doktoru už ..





Instagram #3

Chtěla bych se blogu začít věnovat trošku víc, než jednou týdně. Chytla mě blogovací mánie. A taky mě psaní vždycky hrozně uklidní. Takže bych ráda začala přidávala články minimálně dvakrát týdně alespoň.
Snad mi to vydrží!

Teddy bear and eye.

Valentýn se blíží. A s ním i večer strávený s horkou čokoládou a depresí. Tak jsem si alespoň pořídila včera krásný šedý svetřík z H&M!

Moje zpívající skype kamarádka! (která semnou už dva dny neskypovala!)

221B - Baker Street (Sherlocka jsem nepotkala:( )

Vzhůru do USA!


Návštěva Londýna a britský X-Factor 2014

Já se tak strašně nudím. Už jsem se chtěla dokopat k tomu napsat článek odpoledne, ale nakonec jsem dala přednost sledování Supernaturalu a pochrupování. Ztratila jsem hlas. Nemůžu mluvit. Od středy je to semnou jako na horské dráze. Jeden den jsem byla úplně nepoužitelná a umírala jsem na nějaký britský virus a druhý den jsem byla v pohodě. V pátek jsem zase umírala, tentokrát to bylo horší, protože už mi i tekla krev z nosu, bolelo mě na hrudi a nakonec jsem dostala odpoledne i volno, protože jsem byla naprosto, ale naprosto nepoužitelná. Včera už to bylo lepší, musela jsem se vymluvit, že pro mě má kamarádka antibiotika, abych mohla jet do Londýna. A tak jsem lhala a jela si užívat do Londýna.

Na oplátku za to lhaní jsem už během dne začala ztrácet hlas. Člověk by řekl, že to bude následující den lepší, ale ráno jsem nepromluvila už vůbec a postupem času to přešlo to chraptění a přeskakování hlasu do neuvěřitelných výšek.
Je to strašně vyčerpávající dlouho mluvit. A navíc to ani nejde dlouho mluvit.

Včerejší návštěva Londýna ..
... byla strašně super. Konečně jsem se setkala s Verčou, holčinou co bydlela ve vedlejší vesničce, když jsem byla prvních 14 dní u té první (strašné) rodiny. Setkaly jsme se na Oxford circus, následně pokračovaly na Baker Street (potřebovala jsem prostě vidět dveře Sherlocka Holmse, pak jsme se procházely po Regent's park, metrem dojely zase na Oxford circus odkud jsme došli kousek pod Piccadily a tam jsme to zapíchly v jedné italské restauraci. Měla jsem ty nejlepší lasagne ever!

Měly jsme si toho tolik co říct! Odpoledne uteklo jako nic a už jsme se loučily. Co se dělo poté .. musim se tomu pořád smát. Jsem strašnej zmatkař!

V půl šesté jsem sedala na Waterloo na metro, abych dojela na Harrow & Wealdstone odkud mi jede autobus domů. V půl osmé už jsem měla bajbáčovat, protože Steve s Larou šli na nějakou oslavou narozenin.
Vystoupila jsem na Baker street, že přesednu na jiné metro - rychlejší. Jenže to jiné metro bylo zavřené, a tak mě slečna nasměrovala na náhradní dopravu, že to bude jenom o chvilku déle trvat. Pořád jsem měla přes hodinu čas. Fajn.
Já v tom freaking autobusu byla hodinu!! Už mi před sedmou volala Lara, jestli to stihnu být do půl osmé doma a já tím chraplavým hlasem skoro mluvit nemohla. Řekla jsem jí, že jsem se zasekla v autobusu a že jsou všude kolony. Vynervovaná jako blázen jsem si začala povídat s lidma okolo mě a všem vyprávět how late am I!
V 19:00 autobus zastavil na Wembley park (v 19:30 jsem začínala bejbáčovat!), běžela jsem na metro.
  • 19:05 jsem nasedla do prvního vagonu
  • milý pan řidič stál a povídal si s jiným řidičem
  • 19:08 poklepávám nohou, nervózně se rozhlížím
  • 19:09 přemýšlím, co budu dělat, protože to očividně nestíhám
  • 19:10 naštvaně se zvedám a ptám se řidiče jak dlouho tu ještě budeme stát! Natož mi řidič odpovídá, že jestli mám problém, mám si vystoupit
  • 19:11 sem strašně naštvaná
  • 19:12 metro se rozjíždí! 
V metru volám taxi službu, kde se se svým zbytkem hlasu snažím objednat taxi.
"Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?" ozvalo se do telefonu. "Dobrej, potřebovala bych taxíka ze Stanmoru do Bushey." odpověděla jsem. "Dobře, a kdy?" "Tak za 2-3 minuty." "Bohužel, nejbližší taxi tam může být za 15 minut." zpanikařila jsem. "No, ale já potřebuju za 15 minut už být doma! Můžete mi dát číslo na jinou taxi službu?"
Nakonec metro zastavilo v 19:18 na konečné stanici. Na podpatkách jsem se rozběhla, odpípla oyster card, vyběhla schody a nalítla do pobočky taxi služby. Uvnitř byli dva indové a jeden starší pán. JÁ - rozcuchaná, v jedné ruce kabelka, v druhé ruce tašky z nákupů a všichni koukali na mě.

"Dobrý den, potřebuju taxík. Hned. Musím být v 19:30 doma, v Bushey." "Dobře, vaše jméno?" zvyklá, že už své jméno automaticky hláskuju jsem začala "Hmmm .. Em ej .." "Takže Emma?" "Coo? Ne, a nebo jo. Napište, že se jmenuju Emma, vždyť je to jedno." čapla jsem toho jednoho inda a táhla ho k autu. Celou dobu se mi hrozně smál a uklidňoval mě, že to stihneme. Bylo 19:21 .. Devět minut!
Říkám vám, zastavili jsme před barákem v 19:29! Mělo mě to stát 6 liber, ale neměla jsem drobný. Hodila jsm po něm desetilibrovku a strašně mu děkovala. Rozběhla jsem se ke dveřím, kde už stála Lara se Stevem.

Hlas už byl skoro úplně pryč, tělem mi probíhal adrenalin a stres, který ze mě postupně opadával. V hlavě se mi přehrávali myšlenky, jak mě seřve nebo vyhodí.
"Já se tak strašně omlouvám! Opravdu. Už se to nikdy nestane. Slibuju. Budu domů jezdit dřív. Prosím, nevyhazujte mě, já tu ještě chvíli chci být!" Steve propuknul v neuvěřitelný záchvat smíchu a Lara taky. "Marky, uklidni se. To je v pořádku. Přišla jsi akorát!" uklidňovala mi Lara. "Já se vážně - hrozně moc omlouvám!"
Tak se mi všichni vysmáli a odešli na párty. A to je vlastně celý včerejší příběh. A dnešek jsem strávila v posteli a hledala jsem svůj ztracený hlas, který jsem pořád nenašla.

 A také jsem přemlouvala svojí zpívající kamarádku, aby se přihlásila do britského X-factoru. Podpoří mě v mém nápadu někdo? Možná jí k tomu dokopu, když mi potvrdíte, že má nádherný hlas:)