Hádka a sbalený kufr

Slíbila jsem na Twitteru článek ze sobotní "hádky".  Tak mám konečně chvilku na to se s vámi podělit o tom, kterak mě Lara nasrala takovým způsobem, že už jsem jí všechno vyklopila.

V pátek večer jsem místo tančení v klubu zvolila poklidnou večeři s kamarádkou. Ona hlavně ta kamarádka dostala antibiotika, takže nám nic jiného nezbývalo. Zašli jsme do Harvesteru, kde pracují ještě dvě češky. Daly jsme si výborný culiflower pie s baby potatos a spoustou zeleniny. Byla to mňamka a byla zdravá, tak jsem se ani necítila provinile, že jsem to všechno snědla! Seděly jsme tam až do zavíračky ..

Ráno mě probudil kravál z kuchyně, kde Lara něco hulákala. Snažila jsem se pochytit alespoň útržky z toho co říká. Moc se mi to nedařilo, ale očividně byla kvůli něčemu naštvaná a já měla takový pocit, že je to zase moje vina.
Víte, dřív jsem byla bordelářka. Nebavilo mě uklízení a nevadilo mi mít v pokoji nepořádek. Od doby, co jsem se osamostatnila a jsem v Anglii se to ale změnilo. A za půl roku tady se ze mě stal tak strašně čistotný člověk, že nevydržím být v místnosti kde nejsou porovnané věci. Chodím a všechno otírám a rovnám. V pátek večer jsem odcházela do pokoje s pocitem, že je konečně barák uklizen a proto mě překvapilo, co zase našla a co je zase špatně.
"Tohleto bych dokázala uklidit i já!" Jediná věta, kterou jsem pochytila. Nervózně jsem si začala v hlavě přehrávat na co jsem zapomněla, ale byla jsem si 100% jistá, že na nic. Všechno bylo tam kde mělo. Takže to musela být nějaká maličkost. Do teď to nevím, tak to důležité asi nebylo. Ale i přes to jsem se cítila provinile.
Provinilost se do pár sekund proměnila ve vztek. "A jako co. I kdyby, nemá právo se tak chovat a já se mohu kdykoliv sbalit a odjet!" A tak mi to tkrnulo. Vždyť já se můžu sbalit a odjet! Najednou mi to přišlo jako vysvobození. Jediná cesta, jak se toho vzteku a věčné provinilosti zbavit. A bylo mi jedno, že ještě nemám našetřeno na Ameriku. Najednou mi bylo všechno jedno ..
Strhala jsem fotky ze skříně a vyndala kufr. Vzteky jsem přešlapovala z jednoho místa na druhé a nevěděla jestli to opravdu udělat. Na iPadu jsem si najela na stránky Student Agency a našlaa si první spoj domů. "Mám to říct mamce nebo jí mám v pondělí překvapit i s kufrem?" Zapomněla jsem vám říct, že jsem celou dobu brečela. Vzteky ..

Uběhla hodina a já seděla na posteli a ubrečená skypovala s kamarádkou. Byla jsem odhodlaná odjet a ona mě přemlouvala, ať zůstanu. Ať najdu jinou rodinu a nevzdávám to. Slyším jak jde někdo po schodech nahoru. Modlila jsem se, ať nikdo ke mně do pokoje neleze. Smůla, už někdo klepal. Utřela jsem si oči a pozvala Laru dál.
"Jsi v pořádku?" "Jo .." odpověděla jsem jí. A najednou jsem si uvědomila, co jsem řekla. Končim s nějakým ano, jo, jistě .. "Ne!" vykřikla jsem. "Co? Co se děje?" A tak to začalo. Moje první věta: "Už dál nechci bejt tvoje uklízečka." Byla jsem na sebe pyšná! Řekla jsem to!

Tak jsme mluvily. První půlka rozhovoru byla o tom, že mi nebude bránit v tom jestli chci odjet. Jen ať jí dám čas někoho najít. Pak mi začala hrát na city. Jak mě holky mají rádi, že jsme jedna rodina a blá a blá a blá. Kéž bych si to "blá" řekla i v tu dobu. Zabralo to na mě. Uvědomila jsem si, že bych holky už neviděla.. A já je mám tak ráda .. Vyhrála. Promluvily jsme si o všem. Je mi jasné, že se nic nezmění, ale do týdne se vše vrátí do starých kolejí, ale co už. Do září to vydržim. Za měsíc jedu na těch 5 dní domů a pak už jen 2 měsíce a konec. Čechy a Amerika. Za chvíli už mě čeká změna!

Marně přemýšlím jestli jsem se s vámi chtěla ještě podělit ze života Au Pair. Ale ono se toho zase moc neděje. A v úterý jdu na rande s jedním britským producentem. Nechci nic zakřiknout, takže vám toho zatim víc neřeknu! :D

Všem mým čtenářům, které čeká maturita držím palečky! :)
Mějte se krásně,
Marky


1 komentář :

  1. No hele, jedno je jisté, i když to s Larou bude do týdne stejné, tebe to posunulo dál. Celý pobyt v Anglii ti dává nový pohled na svět a dělá tě silnější. Příště až se to stane, tak nebudeš mlčet, ale řekneš na rovinu, to jak to je. Nejdůležitější je, to v sobě nedusit. ;)
    xx.

    OdpovědětVymazat


Moc vám děkuji za všechny milé komentáře! Vážím si jich :)

Na komentáře odpovídám zde na blogu.