Konec.

Ozvalo se mi spousta lidí, kteří chtějí nový článek. Problém je ten, že na něj vůbec nemám náladu nebo čas.
Ti co čtou můj blog pravidelně ví, že 11. června jedu na pár dní domů. Po tomto víkendu se všechno, ale změnilo a zpáteční letenku už nepoužiju.

A opět, ti co čtou můj blog pravidelně ví, že jsem s Larou měla neskutečný problémy zhruba po 3 měsících, co jsem tady byla. Její náladovost a lenost nezná konce. A tak jsem se po tomhle víkendu rozhodla, že mám taky nějakou hrdost a nebudu se sebou nechat zametat už.

Tenhle víkend byl u nás v Británii prodloužený, jelikož jsme v pondělí měli nějaký státní svátek. Chtěla jsem tenhle víkend strávit se zpívající kamarádkou na letišti, protože mělo přiletět spousta kapel a zpěváků z velkého víkendu v Glasgow. A taky jsem ho strávila.
Už v sobotu ráno mě probudil křik, protože Loly ponožky byly v Sienny šuplíku a obráceně. Musím upozornit, že to byl jeden pár ponožek. Katastrofa. Ignorovala jsem to, šla do koupelny a ona mě prakticky přes dveře koupelny seřvala, že takhle to jako dál nejde. Fajn no. Odešla jsem z domu a vrátila se kolem 6 hodiny večer.
Měla tu velkou večeři s kamarády, takže byla naštvaná, že jsem nešla ven a zůstávám doma. Nakonec se mi omluvila za to ráno.

V neděli ráno se opakovalo sobotní ráno. Odjela jsem na letiště kolem 10 hodiny ráno a přijela až ve dvě hodiny v noci, abych se s nikym nemusela potkat. Děcka spaly u babičky, díky bohu. Hned co jsem otevřela dveře do baráku začal houkat alarm. Asi nepočítali, že bych domů vůbec dorazila. Okay.
V pondělí ráno sem se sebrala už v 8 hodin a šla jsem pryč z baráku, abych je nemusela potkat. Ona mi dala volno celej den, takže vlastně žádnej problém.
Domů jsem přišla zase kolem 8. Steve mě pozdravil, ona se na mě ani nepodívala. Okay.
Odešla jsem nahoru do svého pokoje a brečela pořád. Chtěla jsem tak strašně pryč. A komplikovaná rodinná situace mi to jen usnadnila.

A tak jedu 11. června pryč a zpět se už nevracím. Novou au pairku zatím nemají, Lara se snaží a je hodnější než kdy jindy. Dokonce dnes zamnou i přišla a řekla mi, že je smutná, že odcházím. Škoda, že si si to neuvědomila dřív.

S blogem rozhodně končit nebudu, protože samam nevím co se semnou bude v následujících dnech dít. Nevím jestli zůstanu v Čechách, najdu jinou rodinu v Londýně nebo odjedu do Ameriky dřív. Netuším vůbec nic. A je to strašně depresivní.


Kočičí kavárna a návštěva BBC!



 

Pro milovníky koček hezká londýnská atrakce. A i já preferuji kočky. A taky si jednou kočku pořídím!

Tenhle článek mám rozepsaný od minulé neděle, hned poté, co jsem přijela z kočičí kavárny. Bohužel jsem se v týdnu nedostala k tomu to dopsat. Netrávím na internetu až tolik času od té doby, co tu máme pomalu tropické počasí. No dobře, do tropického počasí je to hodně daleko ještě, ale už naprosto chápu, proč Britové omdlívají a umírají jakmile teplota přestoupá 25°C!
Za ten skoro rok tady jsem se tak otužila, že jestli přežiju dnešních 27°C, přežiju všechno!

Co se kočičí kavárny týče, pokud máte rádi kočky, je to fajn strávené odpoledne. Hezké prostředí, příjemná obsluha a milé kočky! Dala jsem si tam nejlepší Red Velvet na světě. Bože, nikdy jsem lepší dort nejedla!
Rezervaci do kavárny jsme měli od února na neděli 11. května! A hned po příchodu nám říkali, že víkendy jsou zabookované do října!

Na skok v Praze!

Celý týden jsem uklízela, chodila ven a jedla. Končim s jídlem, měním svůj jídelníček, začínám zase cvičit a dostanu se do formy. Stoupla jsem si ve středu na váhu a málem jsem omdlela. Pokud máte nějaké rady a typy jak schodit váhu a zpevnit tělo, sem s tím!

Páteční večer jsme strávila s kamarádkou v parku. Viděla jsem padat hvězdu. Bohužel jsem zase byla tak fascinovaná tím, že jsem viděla padat hvězdu a zapomněla jsem si něco přát .. Jako vždycky!
V sobotu jsem jela jen do vedlejšího městečka, pokoupila jsem si potřebné věci a večer jsem babysittingovala ještě jedno dítě navíc. Hned po tom co jsem přijela mi bylo oznámeno, že tu Emily, kamarádka Sienny spí, tak jsem jsem s tím ok. No co jsem měla říct. Naštěstí holky byly hodný, tak to probíhalo bez problémů a já si stihla uklidit celý pokoj včetně všech skříní.

Za 30 dní jedu na prodloužený víkend domů, tak jsem už našťouchala zimní oblečení a věci, co už potřebovat nebudu domů. Ať toho mám v září co nejméně. No, musím říct, že kufr mám plný. Nevím kam dám oblečení na těch pár dní. Do příručáku asi.

Včera ráno jsem vyvenčila psa, nakrmila děcka a vyrazila do Londýna se svojí zpívající kamarádkou! Viděly jsme se asi po 2 měsících, šílený. A teď se zase uvidíme až 8. června. Šly jsme k BBC, protože jsme chtěly vidět naše dva youtube oblíbence, Dana a Phila. Jelikož mají každou neděli v BBC Radio 1 show, tak jsme je chtěly odchytit a poprosit o fotku alespoň. Místo toho jsme odchytili Ritu Oru a po Danovi a Philovi ani stopy. Show v 7 normálně začala, takže kvůli Ritě museli jít jiným vchodem. K nasrání prostě! Tak jindy holt.


Dneska musím do banky si poslat peníze co jsem našetřila na český účet a to je asi moje jediná aktivita tento týden. Ve čtvrtek úklid a víkend chci strávit v klidu, procházkama a opalováním!


Snad k vám to teplé počasí taky dorazí!
Mějte se hezky,
Marky





Nemocnice, lékaři a šíleně nemocná Marky


Nemám tušení jak jsem tenhle víkend přežila. A přitom to začalo tak nevině.

Všechno to začalo pátkem odpoledne. Udělala jsem si k obědu špagety. Možná se vám to zdá jako absolutně nepodstatná informace, ale není! Miluju špagety a konečně si Lara nezapomněla přečíst můj shopping list a koupila mi přesně to, co jsem tam měla napsané. Hurá!

Špagety, kučup, sýr! Nejjednodušší a nejlepší jídlo na světě. Mam šílenou chuť se rozepsat o tom jak jsem ty špagety namotala na vydličku a vychutnávala si je. Ale to už by nepodstatná informace byla.
Po výborném obědě jsem si hodinku zdřímla a šla dopřipravit dům na víkend. Večer mě čekala oslava ve Watfordu.

Kamarádka, co bydlí tady kousíček ode mně se totiž rozhodla, že pojede taky do Ameriky jako Au Pair a jelikož končí 1. listopadu u svojí anglické rodiny, tak to časově skvěle vychází. Bum, hned máme co zapíjet!
Nebudu vám popisovat jak probíhal celý večer, nalily jsme do sebe hodně alkoholu. Důležité je, že Ameriku (a cestu letadlem do Ameriky + naše budoucí rodiny + New York + lokalitu + naší plánovanou dovolenou na Hawaii + spoustu dalších a dalších věcí co se Ameriky týče) jsme náležitě zapily! 

Dopravily jsme se nějakým záhadným způsobem domů a zalehla jsem. Bylo mi špatně, strašně moc. Zase jsem svému tělu ublížila stylem, že se mi to víkendu oplatilo. A právem. Alkohol je svině. Pomáhá na maličkatou chviličku zapomenout na problémy a užívat si. Jenže pokud to člověk přežene, a že já sem to v pátek večer přehnala (+ jsem si navíc po xx měsících zapálila jednu jedinou cigaretu) .. Ani nevím proč, ale dělat jsem to neměla a už to taky neudělám.

Sobotní ráno. Otevřela jsem oči už kolem 6 hodiny ráno. Né tedy, že bych toho moc naspala, spíše jsem seděla u otevřeného okna a soustředila se na televizi, aby mi nebylo špatně. Ani jsem tu bolest v krku nevnímala jak špatně mi bylo a jak hlava mě třeštila. Vykolíbala jsem se z postele a šla si dolů udělat heřmánkový čaj. Můj zaručený lék na kocovinu a bolest v krku. Hned mezi dveřma jsem se srazila se Stevem, který se na mě podíval a řekl: "Oooh, dobré ráno! Kocovinka?" Tak jsem mu to jen s úsměvem odkývala a sešly jsme dolů do kuchyně. Čajík hotov, už jsem byla zase zalezlá v postely. Na chvilku jsem usnula, ale probudila mě po pár minutách šílená bolest v krku. Vzala jsem si paralen a zkusila usnout znovu. Po 30 minutách jsem se zase probudila. 

Myslela jsem, že sprcha pomůže. Bohužel to sprcha ješte zhoršila.  Nikdo nebyl doma a já z nějakého neznámého důvodu usnula zabalená v ručníku před dveřmi mého pokoje. Fakt, to vůbec nechápu, když moje postel byla na dosah ruky. V tu chvíli jsem si řikala, že to opravdu nemam v hlavě v pořádku a zalezla do postele v čistém pyžamu.

Po dvanácté hodině kocovina úplně odpadla a mě začalo docházet, že to asi nebude kocovinou, ale něco se děje. Horečka začala stoupat, já doma sama, pořád jsem usínala a proubouzela se. Nemam tǔsení jak ten den uběhnul. Byla jsem nadopovaná prášky, pít jsem nemohla a při pomyšlení jak by mě to jídlo v krku bolelo se mi dělalo špatně. Každou chviličku jsem se budila, protože jsem se dusila vlastníma slinama, které moje tělo odmítalo spolknout.
Lara a Steve byli celý den pryč s děckama. Až k večeru slyším jak Lara řiká něco ve smyslu, že je venku tak krásně a já ležím celý den v posteli. V ten moment jsem vylezla a hned jak mě viděla mě poslala zpátky.

Večer jsem babysittingovala. Odjeli v 8:00 a já v 8:10 usnula. No řeknu vám babysitting jak blázen, celej jsem ho prospala. Probudilo mě akorát až to, že přijeli domů. To bylo kolem 11, můj poslední spánek.
Celou noc jsem koukala na televizi, měla žínku na hlavě a jediný můj příjem tekutin byl díky kostkám ledu. Na víc jsem se nezmohla. 
Kolem 4 hodiny ráno už bolest došla do takového bodu, že jsem chtěla jít vzbudit Laru se Stevem, ať mě odvezou do nemocnice. 
Brečela jsem, nadávala jsem (v duchu, protože i mluvit bolelo) a proklínala jsem cokoliv, co jsem měla v krku.

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo přežít do 8 do rána. Lara vylezla z pokoje a viděla mě sedět na zemi opřenou o skříň. Zeptala se jak mi je a já jenom zakroutila hlavou. Na víc jsem se nezmohla. S jejím: "Oh Marky, that's shame!" odešla do kuchyně.

O 30 minut později jsem sešla do kuchyně a ubrečená jsem poprosila Laru jestli mě mohou vzít k doktoru. "Samozřejmě!" Odpověděla mi. V tu dobu jsem měla tak 39 horečku a už ani paralen nezabíral. Čekala jsem cokoliv, ale to zrovna ne. Lara vytočila ve svém úžasném iPhonu doktora a vrazila mi to do ruky. Řeknu vám, absolutně nemam tušení co sem tam povídala. Moc si to nepamatuju. Vím jen, že jsem byla šileně vyčerpaná tou horečkou, bolestí, nevyspalostí a tím, že jsem nejedla a nepila už skoro dva dny.

Za hodinu už mě Steve vezl do walk-in centra, kde jsem čekala hodinu než mě přijali a vevnitř jsem byla 3 minuty, protože mi řekli, že za antibiotika si účtujou £75!! V přepočtu 2 500 Kč .. Poslali mě na pohotovost, kde mi je prý dají zadarmo. Neměla jsem sílu ani být rozčilená. Venku jsem čekala 25 minut než mě Steve zase přijede vyzvednout. Mezi tím jsem volala se svojí pojišťovnou, kde se mi snažili pomoct. Ve dvanáct hodin odpoledne, po xxx telefonátech s nemocnicemi, doktory a pojištovnou jsem stále neměla antibiotika. V dvě hodiny jsem se naštvaná a vyčerpaná sbalila a šla na autobus, že si zajedu do Watfordu do nemocnice. Asi minutu po tom, co jsem se oblékla mi už po 5 volali z pojišťovny a ptali se mě na moji anglickou adresu. Na to už jsem jim odpověděla, ať se neobtěžujou, že než oni mi seženou lékařskou pomoc tak dřív umřu a nebo se uzdravim sama. 5 hodin od mého prvního telefonátu na pojišťovnu uběhlo a stále pro mě nikoho neměli!

V nemocnici ve Watfordu mi paní doktorka napsala penicilín, platila jsem jen £8 za předpis a spokojeně dojela domů s pocitem, že zítřek bude lepší. Večer mě sice ještě potrápila zvýšená teplota, ale ten pocit dneska ráno, kdy jsem jako první polknula, abych se přesvědčila, ze neumřu byl k nezaplacení! Celý den už normálně piju a i k večeři jsem špagety snědla! Sice to bolelo, ale nebylo to tak strašný!

Výsledek? Rozhnisaná angína, 8 penicilínu denně a protrápený víkend. Vím, že se na svoje host rodiče v ničem spolehnout nemohu a až mi příště bude zle (což doufam, že hodně brzo nebude!!) si raději zavolám do nemocnice sama.
Steve to ode mně chytil, takže si pro antibiotika jede zítra a Lara absolutně v ničem nepřekvapila a akorát mi potvrdila, že je nepoužitelná. Měla totiž dneska na starost všechno, když já i Steve jsme nemocní. Musela ráno vstát k dětem, pustit pračku, sušičku i myčku! Je šileně unavená dneska! :)

Snad jsme měli lepší víkend než já! Pokud se o svůj víkend semnou chcete podělit, ráda si v komentářích počtu!



                                                                                                                                  Vaše Marky