Nemocnice, lékaři a šíleně nemocná Marky


Nemám tušení jak jsem tenhle víkend přežila. A přitom to začalo tak nevině.

Všechno to začalo pátkem odpoledne. Udělala jsem si k obědu špagety. Možná se vám to zdá jako absolutně nepodstatná informace, ale není! Miluju špagety a konečně si Lara nezapomněla přečíst můj shopping list a koupila mi přesně to, co jsem tam měla napsané. Hurá!

Špagety, kučup, sýr! Nejjednodušší a nejlepší jídlo na světě. Mam šílenou chuť se rozepsat o tom jak jsem ty špagety namotala na vydličku a vychutnávala si je. Ale to už by nepodstatná informace byla.
Po výborném obědě jsem si hodinku zdřímla a šla dopřipravit dům na víkend. Večer mě čekala oslava ve Watfordu.

Kamarádka, co bydlí tady kousíček ode mně se totiž rozhodla, že pojede taky do Ameriky jako Au Pair a jelikož končí 1. listopadu u svojí anglické rodiny, tak to časově skvěle vychází. Bum, hned máme co zapíjet!
Nebudu vám popisovat jak probíhal celý večer, nalily jsme do sebe hodně alkoholu. Důležité je, že Ameriku (a cestu letadlem do Ameriky + naše budoucí rodiny + New York + lokalitu + naší plánovanou dovolenou na Hawaii + spoustu dalších a dalších věcí co se Ameriky týče) jsme náležitě zapily! 

Dopravily jsme se nějakým záhadným způsobem domů a zalehla jsem. Bylo mi špatně, strašně moc. Zase jsem svému tělu ublížila stylem, že se mi to víkendu oplatilo. A právem. Alkohol je svině. Pomáhá na maličkatou chviličku zapomenout na problémy a užívat si. Jenže pokud to člověk přežene, a že já sem to v pátek večer přehnala (+ jsem si navíc po xx měsících zapálila jednu jedinou cigaretu) .. Ani nevím proč, ale dělat jsem to neměla a už to taky neudělám.

Sobotní ráno. Otevřela jsem oči už kolem 6 hodiny ráno. Né tedy, že bych toho moc naspala, spíše jsem seděla u otevřeného okna a soustředila se na televizi, aby mi nebylo špatně. Ani jsem tu bolest v krku nevnímala jak špatně mi bylo a jak hlava mě třeštila. Vykolíbala jsem se z postele a šla si dolů udělat heřmánkový čaj. Můj zaručený lék na kocovinu a bolest v krku. Hned mezi dveřma jsem se srazila se Stevem, který se na mě podíval a řekl: "Oooh, dobré ráno! Kocovinka?" Tak jsem mu to jen s úsměvem odkývala a sešly jsme dolů do kuchyně. Čajík hotov, už jsem byla zase zalezlá v postely. Na chvilku jsem usnula, ale probudila mě po pár minutách šílená bolest v krku. Vzala jsem si paralen a zkusila usnout znovu. Po 30 minutách jsem se zase probudila. 

Myslela jsem, že sprcha pomůže. Bohužel to sprcha ješte zhoršila.  Nikdo nebyl doma a já z nějakého neznámého důvodu usnula zabalená v ručníku před dveřmi mého pokoje. Fakt, to vůbec nechápu, když moje postel byla na dosah ruky. V tu chvíli jsem si řikala, že to opravdu nemam v hlavě v pořádku a zalezla do postele v čistém pyžamu.

Po dvanácté hodině kocovina úplně odpadla a mě začalo docházet, že to asi nebude kocovinou, ale něco se děje. Horečka začala stoupat, já doma sama, pořád jsem usínala a proubouzela se. Nemam tǔsení jak ten den uběhnul. Byla jsem nadopovaná prášky, pít jsem nemohla a při pomyšlení jak by mě to jídlo v krku bolelo se mi dělalo špatně. Každou chviličku jsem se budila, protože jsem se dusila vlastníma slinama, které moje tělo odmítalo spolknout.
Lara a Steve byli celý den pryč s děckama. Až k večeru slyším jak Lara řiká něco ve smyslu, že je venku tak krásně a já ležím celý den v posteli. V ten moment jsem vylezla a hned jak mě viděla mě poslala zpátky.

Večer jsem babysittingovala. Odjeli v 8:00 a já v 8:10 usnula. No řeknu vám babysitting jak blázen, celej jsem ho prospala. Probudilo mě akorát až to, že přijeli domů. To bylo kolem 11, můj poslední spánek.
Celou noc jsem koukala na televizi, měla žínku na hlavě a jediný můj příjem tekutin byl díky kostkám ledu. Na víc jsem se nezmohla. 
Kolem 4 hodiny ráno už bolest došla do takového bodu, že jsem chtěla jít vzbudit Laru se Stevem, ať mě odvezou do nemocnice. 
Brečela jsem, nadávala jsem (v duchu, protože i mluvit bolelo) a proklínala jsem cokoliv, co jsem měla v krku.

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo přežít do 8 do rána. Lara vylezla z pokoje a viděla mě sedět na zemi opřenou o skříň. Zeptala se jak mi je a já jenom zakroutila hlavou. Na víc jsem se nezmohla. S jejím: "Oh Marky, that's shame!" odešla do kuchyně.

O 30 minut později jsem sešla do kuchyně a ubrečená jsem poprosila Laru jestli mě mohou vzít k doktoru. "Samozřejmě!" Odpověděla mi. V tu dobu jsem měla tak 39 horečku a už ani paralen nezabíral. Čekala jsem cokoliv, ale to zrovna ne. Lara vytočila ve svém úžasném iPhonu doktora a vrazila mi to do ruky. Řeknu vám, absolutně nemam tušení co sem tam povídala. Moc si to nepamatuju. Vím jen, že jsem byla šileně vyčerpaná tou horečkou, bolestí, nevyspalostí a tím, že jsem nejedla a nepila už skoro dva dny.

Za hodinu už mě Steve vezl do walk-in centra, kde jsem čekala hodinu než mě přijali a vevnitř jsem byla 3 minuty, protože mi řekli, že za antibiotika si účtujou £75!! V přepočtu 2 500 Kč .. Poslali mě na pohotovost, kde mi je prý dají zadarmo. Neměla jsem sílu ani být rozčilená. Venku jsem čekala 25 minut než mě Steve zase přijede vyzvednout. Mezi tím jsem volala se svojí pojišťovnou, kde se mi snažili pomoct. Ve dvanáct hodin odpoledne, po xxx telefonátech s nemocnicemi, doktory a pojištovnou jsem stále neměla antibiotika. V dvě hodiny jsem se naštvaná a vyčerpaná sbalila a šla na autobus, že si zajedu do Watfordu do nemocnice. Asi minutu po tom, co jsem se oblékla mi už po 5 volali z pojišťovny a ptali se mě na moji anglickou adresu. Na to už jsem jim odpověděla, ať se neobtěžujou, že než oni mi seženou lékařskou pomoc tak dřív umřu a nebo se uzdravim sama. 5 hodin od mého prvního telefonátu na pojišťovnu uběhlo a stále pro mě nikoho neměli!

V nemocnici ve Watfordu mi paní doktorka napsala penicilín, platila jsem jen £8 za předpis a spokojeně dojela domů s pocitem, že zítřek bude lepší. Večer mě sice ještě potrápila zvýšená teplota, ale ten pocit dneska ráno, kdy jsem jako první polknula, abych se přesvědčila, ze neumřu byl k nezaplacení! Celý den už normálně piju a i k večeři jsem špagety snědla! Sice to bolelo, ale nebylo to tak strašný!

Výsledek? Rozhnisaná angína, 8 penicilínu denně a protrápený víkend. Vím, že se na svoje host rodiče v ničem spolehnout nemohu a až mi příště bude zle (což doufam, že hodně brzo nebude!!) si raději zavolám do nemocnice sama.
Steve to ode mně chytil, takže si pro antibiotika jede zítra a Lara absolutně v ničem nepřekvapila a akorát mi potvrdila, že je nepoužitelná. Měla totiž dneska na starost všechno, když já i Steve jsme nemocní. Musela ráno vstát k dětem, pustit pračku, sušičku i myčku! Je šileně unavená dneska! :)

Snad jsme měli lepší víkend než já! Pokud se o svůj víkend semnou chcete podělit, ráda si v komentářích počtu!



                                                                                                                                  Vaše Marky

15 komentářů :

  1. Jé, tak ať se brzy uzdravíš :/, tady angína taky pěkně řádí, snad se jí vyhnu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :) Já angínu nechci zase rok vidět!

      Vymazat
  2. Týjo, chuděro! Ať je líp.
    Já jsem pátej den ve Španělsku a včera jsem dostala čouda za blbě narovnaný plyšáky. Jsem z toho dost zpruzelá a chci domů... :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ten článek na blogu četla! Snad se situace zlepší, a když ne tak co .. ber to tak, že sbalit se a odjet můžeš kdykoliv :)

      Vymazat
  3. Markétko, je mi úplně špatně, jen to čtu! Ten pocit, když jsi v cizí zemi a ta bezmoc, když je ti zle :-( Doufám, že se ti brzy úplně uleví :-)

    Kač

    OdpovědětVymazat
  4. Bože holka, co to provádíš? :O Hlavně ať je brzo dobře :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je tak, když xx měsíců přecházíš nemoci. Tělo mi to hezky vrátilo .. zasloužila jsem si to, za to jak jsem se chovala v pátek :D

      Vymazat
  5. Chudáku! Já bych na tvým místě už asi zkolabovala :D snad se brzo uzdravíš :) Já sem byla na víkend u sestřenky a čučeli jsme na filmy ( samozdřejmě Hunger Games! :D )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miluju Hunger Games! Jinak děkuji, už je daleko lépe! :)

      Vymazat
  6. Tý jo :-o hlavně to nějak přežij!! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přežiju, mě jen tak něco nezabije! :D

      Vymazat
  7. 8 peniclnov denne???? WTF???? Ved davkovanie je standardne kazdych 8 hodin.... to mas v akej sile preboha??? (som farmaceut a toto mi hned udrelo do oci)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ŽE JO! Já se taky zděsila, že toho je nějak moc. Přijde mi to jak koňská dávka. Mam na krabičce napsáno brát dva čtyřikrát denně. Tak jsem si to rozvrhla tak, abych měla dva v 8, dva ve 12, dva v 17 a dva ve 22 .. zítra dokončuju tu první krabičku a vůbec se mi nechce načínat ta druhá .. ale zase na druhou stranu se bojím, aby se mi to nevrátilo.
      Jako oni britský lékaři absolutně podle mě neví! Píšou antibiotika prý skoro na všechno a navíc nemají žádná omezení, takže moje host mom mě posílá na sluníčko a pracuju normálně už. Jsem zpomalená, unavená, ospalá a točí se mi hlava, když dělam věci rychle. Ale zase ve volném čase odpočívam .. fakt nechci zažít znova to, co tenhle víkend!

      Vymazat
  8. Ahoj,
    taky jsem au pair v UK. Pro tyhle případy mám u sebe několik balení antibiotik z domova! Nechala jsem si napsat prášky na všechno možný než jsem sem jela!
    A to co jsi popisovala jsem měla asi před měsícem! V sobotu jsem taky myslela, že je mi blbě z kocoviny a v neděli mi to došlo... Zimnice, horečka přes 39 a nemohla jsem polknout, takže jsem si rovnou nasadila atb a za pár dní bylo po problémech!
    Drž se :-)
    Dominika

    OdpovědětVymazat


Moc vám děkuji za všechny milé komentáře! Vážím si jich :)

Na komentáře odpovídám zde na blogu.