Bonfire Night

Už od rána mám divný pocit v žaludku. Probudila jsem se se slzami v očích a ani jsem nevěděla proč brečím. Pozvedla jsem hlavu a dlouze se zadívala na pohled z Londýna, na nástěnce co mám nad hlavou. Londýn. Hned vedle pohledu je připíchnutá fotka. Fotka mé host rodiny. Je na ní Lara, Steve, Sienna a Lola v Disneylandu, vyfocena jen pár dní před mým odjezdem.
Chybí mi. Hrozně moc. Chybí mi Sienny ustavičný odmlouvání a její chychotavý smích. Chybí mi Loly opakování mého jména, když přišla po dlouhém dni ve školce domů .. "Marky, Marky, Marky!"
Chybí mi jak jsme se Stevem v jedenáct v noci scházeli u mrazáku, protože jsme oba dostali chuť na zmrzlinu a následně tam strávili další půl hodinu a rozebírali na co jsme si zrovna vzpomněli. A chybí mi i Lara. Jenom trošku teda ..

Už jsem doma 5,5 měsíce. Už dávno nejsem ten "shiny new object", který přiletěl po roce domů. Přátelé už mě berou zase jako samozřejmost, doma je to pořád stejné a ke všemu pracuju jako recepční, kde jsem si po měsící přesvědčování sami sebe konečně připustila, že to nesnášim. Nesnáším 12 hodinové směny, pořád se bojím, že něco pokazím a nedokážu se uvolnit. Za to, když mám možnost jít na brigádu na plac jako servírka, skáču nadšením. Nesedím tam totiž 12 hodin zavřená sama, ale pohybuju se mezi kolegy, které mám všechny kupodivu strašně ráda.

Bonfire night. Přesně před rokem jsem seděla v parku, v Bushey. Sama na lavičce a koukala na ohňostroje všude kolem mě. Tenkrát jsem byla z něčeho smutná, pravděpodobně mě Lara naštvala a já nechtěla být sama zavřená na pokoji a tak jsem utekla na chvíli na vzduch. Bylo mi hrozně smutno a chtěla jsem už jet domů, potřebovala jsem tu 14 denní  Vánoční pauzu.
Bylo hodně špatných momentů v Londýně. Momentů, kdy jsem seděla a brečela, že mi tohle za to nestojí a ať jedu domů. Lara mi dávala dost najevo, že je paní domu a já Au Pair. Ale i přes to jsem svůj londýnský život milovala. Těšila jsem se na víkendy, na procházky po Londýně, na večeře v restauracích, to věčné poznávání nových lidí.

Myslím, že nastal čas na změnu. Vždyť jsem mladá, mám poznávat svět, cestovat, zamilovávat se a fňukat a pak se jít opít a radovat se ze života. První tři měsíce tady byly hrozně fajn. Poznala jsem své kolegy v práci, užívala si svých nejbližších přátel a nakonec mi stejnak zbyli jen dvojčata. Zbytek se mi rozuprchl po České republice.
Zakoukala jsem se tu do kluka, který mi za to absolutně nestojí a hraje to na všechny strany, nesnášim svojí práci jako recepční a zbytek mých přátel mi řiká, ať nikam nejezdím. Čeká mě snad tady lepší život? Je blbost se ve 21 letech vydat ještě na rok do světa?

Strašně mě mrzí, že si nedokážu své pocity obhájit na hlas. Nejlépe se umím vyjádřit ze svých pocitů písemně. Když jsem byla v Londýně, rodina se o mě zajímala. Skajpovala jsem s babičkou, s tátou, s mamkou a všichni se těšili až přijedu domů. Teď jsem doma a nikdo třeba takový babička ani neví, že existuju.

Trošku uvažuji i o dokončení přihlášky na Au Pair v Americe. Odjet jsem tak daleko už nechtěla, ale možná by to bylo tak nejlepší. Zase na chvíli vypadnout ..