Jídlo, příroda a nebezpečí

Konečně jsem se na chvilku také dostala k počítači. Minulý a celý tento týden byla děcka nemocná, takže jsem moc času pro sebe neměla. Ale zítra už oba pofrčí zase zpět do školy. Svoboda!

Víkendy trávím venku s kamarády a včera večer jsem se dokonce dostala i do koktejl baru, což bylo naprosto boží. Seděli jsme v pátém patře na venkovní terase a i přes to, že mi byla zima se mi dovnitř nechtělo ani trochu.
Seattle je krásné město .. z dálky. Z centra jsem dost zklamaná. Všude je to samý bezdomovec nebo feťák. Bylo mi ale řečeno, že to je Amerika. Tak nevím. Okolí Seattlu je nepřekonatelně krásné, příroda státu Washington má něco do sebe. Co mě na Americe vadí je, že bez auta je tady člověk v háji. Například co se nákupů týče - v Londýně, všechny obchody jsou v jednom obchodním centru a nemusíte jezdit z jedné strany Seattlu na druhý, protože zrovna potřebujete do jednoho specifického obchodu. To, že je tu levný benzín je tedy velké plus.

 


Mám spoustu plánů, které se začnou zachviličku realizovat. Dnes večer se chystám koupit letenku na víkend v dubnu do .. no počkejte si kam. A nebo projeďte moje sociální sítě, protože na jedné z nich už jsem se zmínila. Strašně se těším! No dobře, nebudu vás napínat. Duben bude ve znamení Los Angeles :)

Pořád fotím, instagram je plný všemožných fotek. A taky jsem v týdnu obdžela svou GoPro kameru, takže čekejte víc videí. Jedno se budu snažit sestříhat už dnes večer.

Včera jsem byla na obědě v Cheesecake factory. Tak strašně moc jsem se přejedla a zakončila to výborným Mango Key Lime Cheesecakem. Řeknu vám, že v životě jsem toho tolik na jednou nesnědla.



Dnes, v neděli jsem jela svou australskou kamarádku vyzvednout do West Seattlu, a že pojedeme do Industrial District na oběd do typické americké diner. Cestou tam jsme se stavili v Targetu nakoupit sladkosti na týden při cestě na oběd jsem zastavila na červenou. Najednou dvě auta před námi vidím dým a paní s hasícím přístrojem. Tak se otočím na Tahliji a řikám: "I think the car in front of us is on fire." (Přijde mi, že to auto před námi hoří.)
Najednou blikla zelená, tak sem se rozjela, že auto předjedu a celý motor v planenech. Benzín co vytékal z auta začal pod autem také hořet. Zatočila jsem doleva směrem k restauraci a najednou auto zahaleno v dýmu a bum.
Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale stát tam o pár sekund déle, odnesli bysme to i my. A tak děkuji za další super den, který jsem měla možnost strávit a buďte na sebe opatrní!


Oh, Seattle!

Mám za sebou první týden v Seattlu. 
Pořád jsem se nezbavila jet-legu. Pořád se budím v jednu hodinu ráno. A v pět hodin ráno a pak jsem celý den unavená. Ale trošku se to lepší. Aspoň v noci skoro-spím.


Chris je skvělej. Jsem jejich první au pair a strašně se snaží, abych tu byla šťastná. Je to tu pravý opak toho co jsem měla v Anglii. I když ty dva anglický skřítky miluju. Včera jsem jim koupila narozeninový karty, tak je musím koncem března poslat. Dneska jsem dokonce viděla Lolu přes facetime. Je to miláček .. Její věta: "Marky, can you be our au pair again?" ve mě vždycky probudí mateřský pudy.

V Americe mám k dispozici vlastní auto a vůbec byste nevěřili, že za $20 natankujete plnou nádrž. Prostě to pořád nemůžu vstřeba a všude jezdím autem a pěšky jsem šla akorát na procházku k jezeru. A ani to neplánuju měnit ... :) Navíc Seattle je známej tím, že tu pořád prší. A taky je to pravda, už týden nevysvitlo sluníčko.

První týden byl náročný. Dostat se do chodu rodiny, všechno se naučit jak oni dělají .. ale zvládla jsem to. Krom vaření japonských jídel, to mi asi nepůjde. Chrisova manželka byla japonka, takže děcka i Chris mluví plyně japonsky a žijou napůl jejich kulturou. Což je úžasný, když si vezmete, že děcka ovládají plyně dva jazyky ve 2 a 5 letech.


Au Pair Diary #3 || Praha - Londýn - New York - Seattle

Jsem zpět! Jsem zabydlená a jsem v Seattlu.

První týden byl těžký, sotva jsem se dostala k počítači. V New Yorku na letišti si mne nikdo nevyzvedl, takže jsem tam dvě a půl hodiny seděla a čekala. Nakonec to po pár telefonátech dopadlo dobře - nechtějte vidět moje vyúčtování za český telefon. Je dvakrát větší než normálně.

Škola v New Yorku byla nudná. Díky bohu jsme měli fajn třídu, byli v ní jen lidi co měli velmi dobrou úroveň angličtiny, takže byla i legrace. Vyučování ... no po 5 letech jsem se vrátila do školy, tak si to představte. Docela jsem trpěla. Pořád nám jen opakovali - nenechávejte děti samotné, nekrmte je kuřecími nugetkami a nenechávejte děti samotné.
Každopádně jsem vše přežila a ve čtvrtek jsem si zaplatila výlet na Manhattan. Byla jsem trošku zklamaná, protože za $50 jsem očekávala trochu víc než jen sedět v autobuse a občas vyskočit a kouknout se co je okolo. Výhled z Rockfeller centra byl nepřekonatelně nádherný. Rozhodně doporučuji, prý je lepší než z Empire State Building! Posuďte sami .. :)


Pátek byl ve znamená cestování - opět. Tentokrát jsme ale cestovali ve skupinkách, takže jsem nebyla úplně opuštěná. Celý týden ve škole jsem byla ve skupince 4 lidí - Kluk a holka z Austrálie a jedna holčina z Německa. Holčina z Austrálie bydlí 20 minut ode mně v Seattlu, takže jsme chodily všude spolu. A také jsme spolu letěly i když jsme každá seděly na jiné straně letadla.

Let z New Yorku do Seattlu jsme měly kvůli sněhu zpožděný o 5 hodin. Nuda na letišti, nuda na letišti, nuda na letišti. JFK letiště přecpané naštvanými lidmi. Všichni jsme měli zpožděné lety kvůli sněhu a špatné situaci ranvejí.

Praha - Londýn - New York

Asi bych byla sama překvapená, kdyby všechno šlo podle plánů a já v pořádku a bez nějakého většího stresu odletěla. Sedím v letadle, ve výšce 10 363 km a jsem na cestě na svou týdenní mezi zastávku. Podemnou je na pár dalších hodin už jen oceán. Ale jsem ve svém živlu.

Týden ve znamení slz
Už 6 dní před odletem jsem si začala vyčítat, co mne to zase popadlo, a co to kruci se svým životem dělám. Proč zase vše opouštím? Všechno nadšení z poznávání dalšího kontinentu se rozplynulo. Uvědomila jsem si, že doopravdy končím v práci a stěhuji se opět někam, kde nikoho neznám. Uklidňovala jsem se tím, že se přeci za rok můžu vrátit a sama moc dobře vím jak rok rychle uteče. A nemusím se přeci ani vracet do Čech, pořád tu mám svůj milovaný Londýn.
Víkendové loučení s kolegy s práce sem si obrečela a večer před odletem měla pocit, že vyzvracím vše co pozřu. Díky bohu za mé nejlepší kamarádky, které se semnou rozhodly strávit ten poslední večer a přežít tak mou náladovost. Protože světe div se, člověk se kterým sem ten večer trávit chtěla se na mne vykašlal. Opět.


Čas odletět a začít znova
První let, z Prahy do Londýna byl naplánovaný na 7 hodinu ráno. V 10:15 jsem pak měla chytit letadlo do New Yorku, na Kennedyho letiště. To by bylo, aby vše šlo podle plánů. O půlnoci jsem dostala telefonát od American Airlines, že můj let do New Yorku byl zrušen a byl mi přidělen let nový. Bohužel jsem ale nepochytila ani číslo letu a místo, aby mi to automat zopakoval jak jsem zvolením čísla 3 chtěla byl hovor ukončen. Super.
Ve svém Cultural Care profilu jsem pořád měla staré informace o letu s červenou poznámkou “Unconfirmed” .. Nikam jsem se překvapivě po půlnoci našeho času už nedovolala, a tak jsem vše nechala až na letiště. Tam by mne přeci měli říct víc. Je to letiště.

Hned u check-in přepážky mi bylo řečeno, že mám letenku jen z Prahy do Londýna. Sedadlo z Londýna do New Yorku sice zarezervované mám, ale letenku ne. Yay! A tak jsem 20 minut telefonovala s americkou stranou agentury, kde mne přesvědčovali, že mám na letadlo do Londýna sednout a vše prý vyřeším až na londýnském Heathrow. Jak by se vám líbilo letět do Londýna a nevědět kdy a jak budete pokračovat dál? A kdo mne asi vyzvedne v New Yorku, když nikdo nebude vědět kde jsem? Nezbývá nic jiného než to vyzkoušet a čekat co se stane.

A tak jsem úspěšně (tučně zvýrazněno, protože jsem 3x myslela, že spadneme) doletěli do zataženého Londýna. Měla bych přestat sledovat seriály o leteckých katastrofách. Silné a nepřijemné turbulence nás doprovázely prakticky celou cestu a ke všemu jsme měli 30 minut zpoždění. Po otevření dveří jsem vylítla z letadla a běžela pro kufr. S jedním 24kg kufrem, příručním zavazadlem a kabelkou plnou cihel jsem běhala po terminálu 3 a hledala British Airways pracovníka, který by mi našel můj spoj do New Yorku.
Nakonec mi bylo řečeno, že mi to vůbec neletí z terminálu 3 jak bylo plánováno, ale za 2 hodiny to odlétá z terminálu 5 a měla bych hnout zadkem, jestli to chci stihnout. Další yay!
A tak jsem s miliony zavazadel plných cihel běžela na Heathrow Express, který mne dopravil na terminál 5. Nevím jak .. všechno jsem zvládla a nakonec jsem si stihla koupit i sandvič do letadla, protože už mi začínalo pořádně kručet v břiše. 

Boing 767
Už něco nalétáno mám, ale všechno je to v rámci Evropy. Dvakrát jsem absolvovala 4 hodinový let do Egypta. Nikdy jsem dále neletěla. Můžu říct, že s letem do Londýna jsem byla opravdu spokojená. Superpohodlný Airbus A320 s koženými sedačkami nezklamal. I tak jsem se trochu děsila letu do New Yorku. Můj první zaoceánský let. Boing 767, starší, ale i přes to pro mne obrovské letadlo se spousty místa pro nohy. A tak si tady sedím, u okýnka, oslepena sluncem a píšící článek na blog pro své věrné čtenáře. 
Za 7 hodin z letadla vylezu a budu se modlit, aby mne někdo v New Yorku vyzvedl.
2,5 hodiny do cíle
Oceán mám úspěšně za sebou a nacházíme se nad pevninou Ameriky. Pořád mi to nějak nedochází. Už na letišti jsem si všímala drobných rozdílů mezi obyvateli Británie a Ameriky. Možná je to jen má přehnaná všímavost.
Trošku mne pořád děsí to, co mne na letišti v New Yorku čeká. Zvládla jsem to do teď, zvládnu to i tam. Ženeme si to rychlostí 733 km za hodinu. Po odstartování jsem se slušně palubního personálu zeptala, zda si můžu vyměnit místa a obsadit obě sedačky u okénka na druhé straně letadla. Máme poloprázdný let (možná proto byl ten můj zrušený), a tak jsme se všichni rozsadili tak, abysme seděli sami. Můžu říct, že je to docela i pohodlné. Půl letu jsem měla zaplý na iPadu seriál a spala s nataženýma nohama přes další dvě sedačky. Možná ten jet lag nebude až tak hrozný.
Palubní personál se o nás v naší zadní části letadla krásně stará. Jsou strašně milý a ochotní. Těším se až začneme nad New Yorkem klesat a já poprvé uvidím ty obrovské budovy a hlavně poprvé uvidím to na co x let koukám doma z postele. Mám po pokoji obrazy New Yorku a různé tématické blbůstky. Těším se až vám o tom večer zase napíšu ..

Dear passengers, welcome to New York!